Články

Články

Skutečně potřebujeme zákon o lobbingu? Aneb proč nemůže a nebude fungovat.

Vláda předložila k projednání v Parlamentu návrh zákona o lobbingu. Aktuálně se nachází v Poslanecké sněmovně a tento tisk má číslo 565. Zákon o lobbingu, tak jak je navržen, ukládá jak lobbovanému, tak lobbistovi povinnost provést záznam o společné komunikaci s tím, že pak bude Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (dále jen „Úřad“) posuzovat, zda se záznamy obou stran komunikace shodují. 

Je zjevné, že neprovede-li záznam po dohodě ani jedna ze stran lobbingu, bude dokazování takového kontaktu velmi obtížné, respektive prakticky vyloučené. Stejně jako u korupce.  Není těžké si představit tento zákon v praxi. Úřad se zahltí „hlášeními“ o bagatelních setkáních a informace o skutečně významných lobbistických akcích bude možné získat – stejně jako u korupce - jen z tajných odposlechů, z případných provokací a z různě motivovaných udání informovanými osobami.  

Problematických pasáží má návrh zákona o lobbingu více než dost. Už jen samotná definice lobbingu je více než diskutabilní. Návrh totiž uvádí, že lobbingem je „soustavná činnost spočívající v komunikaci“. Ad hoc komunikace lobbisty a lobbovaného tedy pojmově není soustavnou činností, a proto ani nemůže být lobbingem, i kdyby obsahem komunikace bylo právě významné ovlivnění lobbovaného.

Navíc – jak si všímá i důvodová zpráva „Z pozitivní definice lobbování jasně vyplývá, že veřejné kontrole je podrobena komunikace s veřejnými funkcionáři týkající se veřejných, nikoli soukromých záležitostí.“ 

Jistě nebude překvapením, že většina nehlášených kontaktů lobbistů a lobbovaných, podle mínění účastníků kontaktů, se bude týkat jen jejich soukromých záležitostí, a o těch není třeba provést veřejný záznam. Opět jsme u dokazování a koncepční a věcné slabosti návrhu zákona. 

Ukázkou naprosté odtrženosti návrhu zákona o lobbingu od reálného světa je pak třeba §2 odst. 2. 

„Za lobbování podle tohoto zákona se nepovažuje:
c) komunikace v politických stranách a politických hnutích, …
g) komunikace s orgánem nebo představitelem cizího státu nebo mezinárodní organizace;“

Pokud si to shrneme – stačí komunikovat v rámci politické strany nebo hnutí (zákon nic neříká, že to musí být mezi členy stran nebo hnutí) a zákon o lobbingu je vyřazen ze hry. 
Ještě bizarnější je (ze zákona nelobbistická) komunikace s mezinárodní organizací. Zákon neříká (a asi ví proč) zda musí jít o organizaci tvořenou státy (tedy tzv. mezivládní organizaci) nebo sem patří i mezinárodní nevládní (často údajně neziskové) organizace, a hlavně proč vadí lobbing domácí a zahraniční nikoli.

Samostatnou kapitolou je pak výčet lobbovaných. Chybí tam např. prezident republiky. Přihlédneme-li například k ustanovení ústavního článku 62, pak je zcela jistě i u činnosti prezidenta možné shledat pravomoci, které jsou nebo mohly by být pro lobbisty velmi zajímavé. 

Návrh zákona o lobbingu je podle mého názoru jen dalším zaplevelením českého právní řádu ve jménu svatého boje za transparentnost. Zákon o lobbingu, tak jak je navržen, prostě fungovat nemůže a nebude. Vždy jej bude možné relativně snadno a bez velkého rizika obejít, neboť některé „bypassy“ jsou v zákonu zcela zřetelně navržené tak, aby byly využívány. 


JUDr. Ing. Zdeněk Hraba, Ph.D.
advokát
společník advokátní kanceláře
HRABA & CONSORTES v.o.s.